Prokletí jménem život.....

9. května 2011 v 0:00 | Šílenej psychopat Kiruška-chan...=D |  One-chapter
Anotace: Chvilkový nápad. Je to taková blbost. Trochu složitější. Snad to poberete. Doufám, že se vám to bude líbit. Snažila jsem se zvolit trochu netradiční téma, tak snad se povedlo...Za všechny komentý budu neskonale vděčná =)))
Přeji pěkné počtení =)




Jmenuji se Yukki Akira Amane. Jsem dívka, mladá zhrzená dívka. Mám nepříliš vysokou postavu, nyní velmi vyhublou. Bledá pleť na sebe poutá velkou pozornost. Mé ametystové oči se něžně dívají na ten zkažený svět. Velké oči jsou doplněny vlasy stříbrné barvy. Asi jste již pochopil, že nejsem obyčejný smrtelník. Nejsem, jsem někdo jiný. Nejsem ten slavý upír, o kterém každý mluví a chce se jím stát. Nejsem ani hodný anděl přinášejíc štěstí. Druh, kterým jsem se stala nebo spíše zrodila je zapovězen. Nikdo o nás nechce slyšet. Jsem Archanděl, padlý anděl. Chtěla jsem pomoc světu, až mně prokleli, prokleli mně za moji laskavost, dobrotu a mírnost.

Kdy, kde a jak jsem se zrodila není důležité. Narodila jsem se do klanu mágů. Lépe řečeno jednomu z nejsilnější a nejváženějších mágů světa. V době mého dětství byl svět zmítán válkou. Nikdo, nikomu nevěřil a všichni se chtěli nejlepé jen pozabíjet. Bylo jim jedno koho zabíjí. Ať jsou to vlkodlaci, upíři, andělé či démoni. Ať to byly přátelé nebo nepřátelé, nebyl jsi s námi, musíš zemřít. Již od mala se u mně vyskytovala jedna velmi nechtěná vlastnost. Byl to soucit. Jakmile u mně můj otec spatřil soucit s jiným, byla jsem dána do chrámu. V chrámu pro mně začal tvrdý a nelítostný výcvik. Tvrdý a bez jakéhokoli citu. Nesnáším vzpomínky na minulost. I když....i když je tu jedna, kterou bych vám, chtěla ukázat. Jedna vzpomínka, je to už dávno. Byla jsem tenkrát malá dívka, co se postavila svému otci.

Flashback....
,,Slečno Amane, měla by jste jít do chrámu."řekla mi mladá služebná. BYla jen o něco málo starší než já. Nebyla nijak závratně skvělá, ale já ji měla ráda.
,,Nikam nejdu. Já se nechci učit zabíjet. Ne a ne a ne!!!!"poslední větu již zakřičím a mlátím polštářem do své velké postele s nebesy. Sloužící se na mně dívají se strachem v očích.
,,Slečno měla by jste jít než přijde váš otec."upozornila mně na mého otce. To on za to může. Nemůže mně respektovat jaká jsem a místo toho mně posílá do školy pro retardovaný kretény, co budou bezhlavě zabíjte, ale to já nejsem!
,,Já tam nejdu. Nikdy a nikdy a nikdy. Slyšíš mně Luchio!!!"zaječím z plných plic. Tvář mám zarudlou a oči otelké od slz, přesto mám však energii křičet.
,,Celý zámek slyší, že má jediná dcera. Mé jediné dítě, můj nástupce se tu vzteká."ozve se za mnou chladný hlas mého otce. Ano, můj otec je někdo. Je velitelem vojenských jednotek. Je víc než náš vládce.
,,Já už do té školy nejdu. Je zlá. Všichni se jen bijí."zafňukám a udělám psí očka. Otec se na mně přísně podívá a pomalu přechází můj rozlehlý pokoj.
,,Život je o boji. Ty tam půjdeš a naučíš se bojovat. Jsi příliš slabá a příliš laskavá."prohlásil o mně otec. Nic o měn vlastně neví a teď je tak krutý.
,,Já tam nejdu! Nepůjdu tam! Raději budu slabá než, abych byla jen něčí nastroj."odseknu naštvaně. A postavím se proti otci. Náš výškový poměr je ohromný.
,,Ty nevychovaný spratku."zahrměl otec a chtěl mi vlepit facku. Nestihla jsem mu uhnout a moji bledou tvář mi nyní zdobil rudý flek od otcovi ruky.
,,To tě naučí."řekl s tónem zadostiučinění. Najednou mi hlavě něco přeskočilo a já se začala hystericky smát. Všechno se začalo točilo. Točilo a točilo a točilo a točilo. Najednou jsem zaslechla svého otce vykřiknout. Nevím proč křičel, se mnou se svět jen točil. Nezmohla jsem se, abych ze sebe vydala byť jen malou hlásku. Najednou se všechno zastavilo a byla tma. Jen temnota. Nedalo se to vydržet. Zaječela jsem a následně jsem omdlela.
,,Co se děje?"zamumlala jsem když jsem se probudila. Otřásla jsem hlavou a viděla jsem svého otce spoceného a zarudlého. Nevěděla jsem co se stalo...
End Flashback

Později jsem zjistila, že tím se projevila moje síla. Měla jsem dar vytvářet iluze. Vytvářet iluze nejhorších nočních můr každého člověka. Mohal jsem ho vtáhnout do těch nejhorších zážitků. Můj otec toho chtěl využít, ale já se mu vzepřela a on se rozčílil. Nevím, jakou vzpomínku jsem mu promítla, ale od té doby mně nenáviděl.

V ten den se můj život změnil. Otec mnou opovrhoval. Snažila jsem pomáhat lidem. Svoji magii iluzí, jsem se snažila transformovat na jiné typy magie. Pomáhala jsem s následky války. Otec se za mně styděl. Jednoho dne prohlásil, že nejsem jeho dcera. V ten den mi bylo 19 let. Den, kdy jsem se měla stát nástupcem klanu Amane. Stala se však chyba a vše skončilo jinak než by mělo.

Flash back:
Vítezně jsme kráčeli po prašné cestě. Právě jsme vycházeli jako vítězové z velké bitvy. I když jsem nechtěla, díky svému intelektu jsem se stala vojevůdkyní. Vždy jsem přesně vedla své vojáky, tak by nás padlo, co nejméně. Šla jsem hrdě v čele celé té slávy. Byla jsem tolik šťastná a doufala, že mně otec poprvé v mém životě za něco pochválí. Ze všech stran se ozýval vítězný pokřik. Ženy nacházeli své milence, manželi i syny a vnuky. Usmívala jsem se při pocítění těch tolik šťastnžých pocitů. Na konci této parády stál i samotný vládce našich kménů. Po jeho pravici stál můj otec. V očích měl ten svůj přísný výraz. Přešla jsem k nim a poklekla jsem. Sklonila jsem hlavu.
,,Vítám tě zpět mylady Amane."řekl mi náš vůdce. Složila jsem mu hlubokou úklonu a on se jemně usmál. Můj pohled se stočil k mému otci.
,,Otče?"otázala jsem se a očekávala, co se stane. Jeho výraz nevěstil nic dobrého. Ten jeho výraz nikdy nevěstil nic dobrého, ale přišlo mi, že by to tentokrát mělo být ještě horší.
,,Můžeš mi vysvětlit tohle!"zahrměl a k mým nohám se skulilo lidské tělo. Vzala jsem jeho hlavu. Natočila ten pohmožděný obličej k sobě. Ritsu!
,,Co jsi mu to udělal otče?"vyjekla jsem zděšeně. Kdysi jasné oči barvy zlata, na měn nyní sotva mžourali. Jeho uhlovité vlasy byli splihlé a plné zaschlé krve. Co ti to udělali, můj milovaný Ritsu.
,,Jak jsi mohla u sebe mít zrádce. Osobu z opačné strany! Je špeh! Chce nás zničit!"zahrměl znova můj otec. Sevřela jsem Ritsu ve své náruči.
,,Ne! Našla jsem ho zraněného a vyčerpaného u hranic. Vzala jsem ho k sobě, abych jej vylečila. Utekl. Chtěl utéct z té nesmyslné války, stejně jako já!"vyhrkla jsem zoufale na svoji chabou obranu. Otec se jen posměšně ušklíbnul a pohrdavě si odfrkl.
,,Měla jsi se stát vůdcem naší rodiny. Ale jsi zrádce. Nejsi nic jiného než jen chabý zrádce!"zaječel na mně otec. Podívala jsem se na něj a do očí se mi nalily slzy.
,,Prosím, otče. On není špeh. Je hodný, moc hodný. Nechce nikomu ubližovat, prosím!"vzlykala jsem. Horké slzy mi stékaly po tvářích.
,,Byl jsem na tebe pyšný. Byla jsi mi skvělou dcerou. Ale uvědom si, že on musí zemřít. Buď ty nebo já."oznámil mi tvrdě a já věděla, že buď jej zabije on nebo budu muset já.
,,Nedělej to otče, já tě o to prosím. Já nechci, aby zemřel."zoufalostí jsem již křičela. Ječela jsem na svého otce, aby ušetřil jedinou osobu, která mi rozumí.
,,Takže jsi se rozhodla."řekl mi tvrdě a objevila se před námi obrovská záře. Zakryla jsem tělo Ritsu tím svým, otcův útok mně nemohl zabít.
,,Záchránila jsi ho. Tím jsi si vysloužila ten nejhorší trest."promlouval tichým, leč velmi autoritativním hlasem. Nebála jsem se ho, ale věděla jsem, co udělá.
,,Odebírám ti jméno Amane. Jsi vyhnancem. Tím to tě proklínám. Staneš se Archandělem a budeš na Zemi bloudit po celé věky."mluvil autoritativně a pomalu zvedal hlas. Jeho hlas, jeho slova mi duněla v uších. On mně vyhání, protože jsem našla lásku jinde než jsem měla.
,,Už nejsi mágem podsvětí. Z vlastní vůle jsi se stala Archandělem. Jsi Archanděl Akira. Již nejsi mou dcerou."vyřkl nademnou můj finální ortel.
Všude se objevila stříbrná záře. Celé mé tělo se zvedlo do vzduchu. Ristu mi proklouzával mezi pažemi. Nechtěla jsem ho pustit, ale neměla jsem na výběr. Zvedala jsem se stálě výš a výš. Nějaká síla mně táhla k nebi. Pak jsem ztratila vědomí, když jsem jej zase nabrala byla jsem oblečena do bílého šatu. Jednoduché bílé šaty splývaly s mými stříbrnými vlasy a bledou pokožkou. Slzy mi pořád stékali po tvářích a já se nezmohla ani na hlásku. Jen jsem se dívala na svého milovaného Ritsu, se kterým už nikdy nebudu moct být....
End Flashback

Od té doby už uplynulo mnoho, mnoho let. Já vlastně ani nevím, kolik let bylo. Jedno jsem však věděla moc dobře, a to bylo, že od té doby jsem neviděla Ritsu. Ritsu nebyl jen tak někdo. Našla jsem ho u hranic, kdeležel vyčerpaný, již skoro mrtvý. Vzala jsem ho do jedné staré chýše a vylečila ho tam. Když se probudil, myslel si, že ho chci zabít. V horčcce na mně zaútočil, za což se mi pak omlouval. Když byl zdráv, zjistila jsem, že si rozumíme.

Bylo to jen pár týdnů před tím, než jsem musela odejít. Varovala jsem ho, aby nikam nechodil, že jakomile jej otec načape, je to všechno v háji. Zdálo se, že mně chápe. Oba jsme chtěli, aby válka zkončila. Naše sympatie došli, tak daleko, že jsme se jeden do druhého zamilovali. Dokonce mě požádal o ruku. Byl to krásný okamžik. A teď je všechno pryč, úplně všechno je pryč. Od té doby mi bylo zakázano Ritsu vidět.

Nyní bloudím na světě. Není to nic zábavného. Dávám pozor na lidi, občas nějakého zachráním. Mezi mágy jsem známá jako Archanděl Akira, jak mně pojmenoval otec. Snaží se mně zabít. Vědí, jak jsem nebezpečná. A doteď si jdou všichni po krku. Snažím se válku zastavit nebo alepsoň zmírnit.

Každé ráno roním slzy, za to aby válka už skončila a všichni měli klid. Ale kdy válak skončí. Skončí válka, až zemře můj otec? Až on zemře, všechno skončí a všichni budou žít v míru. Mír. To je to co bych chtěla, aby začalo. Konec války a začátek míru. Všude by nastal klid a blahobyt.

,,Tady jsi archandeli Akiro!"ozval se za mnou chladný, leč mně velmi známí hlas. Otočím se za ním a zahlédnu postaršího muže. Hnědé vlasy má prokvetlé bílou barvou. Jeho uhlovité oči již ztratili svůj lesk.
,,Otče!"vyhrkla jsem překvapeně. Svraštil čelo a z očí mu zbyli pouhé škvírky. Dívala jsem se na něj, ale ne již s takovým respektem. Byl to pouhý něžný pohled plný soucitu.
,,Já nejsem tvůj otec. Jsem vrchní mág Amane."oznámil mi stroze a já se na něj podívala. Můj klid jej zřejmě vyváděl z míry. Což u něj bylo neobvyklé.
,,Ach já zapoměla, ty jsi ten největší tyran jekého mohl svět magie dostat."poznamenala jsem klidně a dívala se na něj, jeho očí se ještě více zúžily.
,,A ty jsi ta, co všechny udržuje v naději, že to již brzy skončí."vysmál se mi a namířil na mně svou Hůl Zkázy. Nebála jsem se ho, kdyby mně zabil, bylo by to pro mně jen vysvobození.
,,Ano, jsem to já. Jediná osoba, která tě může zabít. Která tě musí zabít!"řekla jsem klidně, i když se v mém hlase odrážel smutek. Přesto, co udělal, je to můj otec.
,,Na to, aby jsi mně zabila jsi moc laskavá. Nemáš na to."zasmál se a švihl holí zkázy. Rychle jsem se zvedla do vzduchu. Svá křídla jsem uměla dokonale ovládat.
,,Není jiné cesty, než tvojí smrtí není. Musím, jinak to nejde."usmála jsem se smutně. Jeho vysmátý obličej mi ukazoval realitu, tu hnusnou realitu.
,,To nedokažeš! Na to nemáš!"zaječel a svou holí proti mně poslal vlnu těžkého kamení. Jedním mávnutím křídel jsem je poslala proti němu.
,,Sám víš, nejlépe, že mně nemůžeš zabít. Na to bys mně musel milovat."poznamenala jsem klidným hlasem a už jsem toužila po tom, aby to bylo za mnou.

Dala jsem ruce před sebe, těsně před prsa, prsty jsem vytvořila kruh. Byla jsem ve výšce asi dvou metrů, křídla do široka roztažena. Stříbrné vlasy mi vlály ve větru. Do rukou jsem soustředila veškerou magii, kterou jsem měla. S ní jsem nás v iluzi přemístila do naseho domu. Maminka jej vybavila v teplých barvách. Vše zůstalo, tak jak to bylo. Svíčky, při večeři svítili. Maminka se usmívala. Tahle vzpomínka otce trýznila nejvíc.

Maminka zemřela jeho vinnou. On ji zabil a vyčítá si to. To ho bolí nejvíce a já jí jsem velmi podobná. Nevěděla jsem jestli je to kruté nebo soucitné. V jeho očích se objevil strach. Strach, smutek a lítost. To bylo nebvyklé. Podívala jsem se na něj.Pustil svoji hůl a rukama si zakryl obličej. Po tvářích mu stékali slzy.
,,Chci, aby jsi zemřel, tam kde jsi to nejvíce miloval."řekla jsem tiše a vypustila magii ze svých rukou. Zasáhla ho přesně doprostřed prsou. Jeho tělo se svalilo na zem. Z posledních sil zakašlal. Natáhnul se pro hůl a máchnul s ní. Vyletěl z ní paprsek a záshnul mé srdce.
,,Miluji tě, má dcero Yukki."zašeptal a jeho víčka klesla. Jeho oči zapadly do zapomnění. V tu chvíli mně zatrnulo v srdci, podívala jsem se na místo bolesti. Objevil se tam rudý flek. Cítila jsem jak mi krev stékala po šatech i kůži. BYl to zvláštní pocit. Ani jsem si neuvědomila, že jsem dopadla na prašnou zem. Pomalu jsem zavírala oči. Na rtech jsem měla úsměv, konečně mé utrpení končí. Konečně je konec.

Najednou jsem zahlédla ty zlaté oči. Rozevláté uhlovitě černé vlasy. Ta bledá pleť. Jemná ruka. Nádherný úsměv. Něžný pohled. Ano byl to on. Ritsu!
,,Konečně bude spolu, má milovaná Yukki. Navždy."zašeptal sladce omamujícím hlasem. Usmála jsem se a podala jsem mu svoji dlaň. Pevně ji sevřel a už jsem byla pryč. Je mi jedno jestli jdu do nebe nebo kamkoliv jinam. Je tam se mnou Ritsu a to je to nejdůležitější....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anmee Ryuuhen Jeagerjaques Anmee Ryuuhen Jeagerjaques | Web | 9. května 2011 v 16:53 | Reagovat

někdy si přeštu...

2 Kotaichi Kotaichi | Web | 9. května 2011 v 19:15 | Reagovat

nádherný :-) nemám slov

3 Amy Mystery *SB* Amy Mystery *SB* | Web | 9. května 2011 v 19:38 | Reagovat

smutné ale zároveň nádherné :)

4 Bishoujo Team Bishoujo Team | Web | 9. května 2011 v 20:39 | Reagovat

Nádherné :-)!!! Opravdu se ti to povedlo. Napsáno s citem a manimálním počtem chyb :-D!!! téhle povídce dávám 100 bodou :-P.

5 Mineko Mana Sabutori Mineko Mana Sabutori | Web | 10. května 2011 v 17:26 | Reagovat

Na mňa moc dlhé xD Ale tipujem že je to perfektné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama